(J. Kainar)
už mám teď lampu ženu psa
a klid
a na dubovém stole
dobře se mi píše
nebýt těch samotářů
je to zoufalé
krajinou plnou domečků
chodí jako po sále
a jsou jich tisíce a mračna
jsou jich davy
a nikdy sami být
je neunaví
stékají světu ze střechy
do jitřních šeříků
a jsou jich plné knihovny
a plní naše lodí
v podzemí žijí s krysami
zdvižemi jedou do poschodí
a v ložnicích jich přibývá
jak vody
jako vody
už mám teď lampu ženu psa
a stůl na kterém píši
nebýt těch samotářů kteří nedovedou
chvilku nebýt tiší