(J. Kainar)
Můj otec pohřbům se vyhýbal,
co mohl nejdál.
Ani ne tak z hrůzy
před smrtí samou,
před tou přísnou pannou.
On se bál svíček,
fňukání
a bab.
Falešná dojetí,
falešné trumpety,
umělé slzy
a umělé pukéty,
před tím se silný
cítil strašně sláb.
V tom jsem já po něm.
Zaslechnu-li v dálce
pohřebních tónů
přežalostné ržání,
šoulavou chůzi,
rány na buben,
raději se vyhnu.
Vám též,
milá paní!
Neboť vy milujete plačky.
Zajděte za ní, vážný příteli.
Vám dvěma pánbů jistě přidělí
tři čtyři rozkošné
a zdravé funebráčky.