Rec::
Den pozvolna končí, slunci zbývá malý skok.
I píseň, co má mnoho slok, má poslední notu a víc už nic.
Tak přehlušit to ticho, co tu zní pod oknem tvým, kde se chystáš k spánku, prosím, spleť své sny do copánků a já se po nich vyšplhám k tobě do pokoje, anebo, jako v pohádkách, poruč vlaštovkám, ať na křídlech mě vynesou lehkého jak dech... anebo – mám jít po střechách ?
A pojď ven, je to hřích být sám. Přijď, snad tuto krásnou chvíli neprospíš... Přijď, nebo se učekám, ó,
Stále bdím s prosbou nevinou,
jako stín ti šeptám větu jedinou:
neusínej, ještě neusínej.
Kolikátou noc tady postávám,
nevím sám, vždyť pouze jedno přání mám:
neusínej, ještě neusínej.
Lásko má, jenom nebuď líná,
pospíchej, ou jé,
já je znám, jak slupů moc hlavy stíná,
jsi-li sám, jen jsi-li sám, ó.
Neusínej, ještě neusínej,
neusínej, ještě neusínej, ó.
Dnes každý strom a každý keř
tu ševelí, a tomu věř:
neusínej, ještě neusínej.
Jako solný sloup tu stojím dál,
doufat jsem nepřestal,
neusínej, ještě neusínej.
Lásko má, jenom nebuď líná,
pospíchej, ou jé,
ó, já je znám, jak slupů moc hlavy stíná, jsi-li sám, jenom jsi-li sám, ó.
Neusínej, ještě neusínej,
neusínej, ještě neusínej, ó.
Rec::
Zhasla jsi a já si uvědomil, že se nedočkám. Asi to byl omyl, čekat pod okny se už dnes nenosí. To jen básníci se tím ještě honosí, naspíš jen tak ze setrvačnosti, kvůli rýmu. Tak půjdu raději domů, abych tu snad náhodou nechytil rý – mu... abych nenastydnul. Neusínej... neusínej, ještě neusínej, a-a-a-á, neusínej, ještě neusínej, neusínej, ještě neusínej...