Ten èarovnì temný les mì skrývá cestu svou
Doufám ne marnì dnes v nìj vnoøím duši mou
Jakýs starý sen mì nutí do zdejších krajù
Dlouhé roky øíká: "jdi, vydej se na cestu!"
Zahalený lesa tmou už zanedlouho jsem
Kvílení zvìøe ruší teï v mojí mysli klid
Strachuji se neznámého a ten divný sen
Co dìsí mì svým tajemstvím, musím proò najít klíè
Znavený už cestou svou usínám na stromì
Ten sen se zase navrací mì èeká krušná noc
Køik mladých od kánìte jež leží tu v hnízdì
Nedá mì chvíli spát teï už toho mám dost
Po noci strávené v korunách jsem znaven ještì víc
V ptaèím hnízdì nacházím jen mrtvá mláïata
Prolezlá jsou mravenci jak po smrti deset dní
Vždy veèer ještì živá byla to smutná záhada
Už dávno pøece musí být rozjasnìný den
Po svìtle ani vzpomínka, stále v temnotì
Co dìje se tu v tìchto místech je horší nežli sen
V hrùze pomýšlím na útìk stejnou cestou zpìt
Na chladné zemi však už není cesta jako døív
Zdìšený mám hrùzu z tìch míst tajemných
Návrat zpìt tu smysl ztrácí kam uniknout nevím
Sen odvahu dodává, øíká:" jdi, kde je stín!"
Nezbývá než uposlechnout pøedstavy mé hlas
Pronikám do hloubi mrazu stále níž a níž
Když v dáli za skalami vidím ohòù záø
Pøece jen u cíle jsem, bohùm lesa blíž
Mezi stíny stromù v hlubokém hvozdu
Ovládnutý náladami tajemného šumìní
Mezi prameny vod a døevin koøenù
Stojím a vzývám matku pøírodu
Synem lesù cítím se celým srdcem
Od skal temných ozvìna dávnou mojí matkou
Vítr silný nesmrtelný ducha mého otcem
V tùních krytých køovinami na vìky spjat s pøírodou
Když dešových kapek na kraj se snáší pøehršel
Poznávám tu neskuteènou sílu zemských živlù
V hloubi lesù nalézám útìchu své duše
Domovem mým je krajina kde žije láska stromù
Když zmocòují se nitra mého pochmurné nálady
Samota sžíravá dusí a trýzní
Objímám stromù kmeny jejich mocné duše
Štìstí vznešené svítá až záøí