já budu tím kdo se v posledních řadách brání
hromadným shromážděním
podrážděný vším tím hemžením
uražen přesto toužím být uviděný
a tak svlékám duši aspoň do půl těla
taky by jsi měla
jsem napůl pozér a všechno se mi dvojí
stojím tu bez účasti – všechny svý části
drolím do slov chycen v pasti
já dobře vím
že v sobě nic nezměním
mezi námi stěna tenká
nadechni se
už jsi velká
Lenka Gavrilo Princip mýho
intimního světa
stačí jedna věta
a přístav potopen
Lenka osobní likvidační četa
půlnoční silueta
tak nejistá
stává pod oknem
když prší
a melodie hrací skřínky
schovává vzpomínky
jež dobarvíme časem
co my dva zmůžem bez maminky
dvě snivé děti
s rozechvělým hlasem
Lenka náplast na bolení hlavy
noční osvětlení Prahy
vše skutečné
jak říká stejně není věčné
a když jí víno zbarví tváře
říká ano bez faráře
a kusem celofánu
zdobí k ránu svatobránu
svírá mý svědomí jak zbraně
když moje třesoucí se dlaně
jí bloudí tělem
k místům určení
ne není
ne není jiné vysvětlení
po ranním tlení noční
korespondence Lence
jen se koukni svět se mění
ale my dva
jak dotek bez chvění
tím končí píseň