Hulákat na lesy kdesi v chráněných krajinách, v snách i v peřinách, v bezprostřední blízkostí lítosti se vracím přes mosty, kde bouří řeka a čeká, až pohltí člověka v celé jeho kráse a nepochopitelnosti, zdá se, že jsme hosty ve zlých časech. Napsal jsem na zeď všechna svá cizí jména, abych zůstal tvým jediným mezi všema, náhodnýma nehodnýma... (holt nýmand)
V tom sevření vře ve mně nečitelnost svazku, neb s nohama nad zemí děláš s každým lásku, upřímnou soustrast sounáležitosti, má soukromá pasti kurtizáno cudnosti...
Jsem asi jat, daleko od domova.
A ty roštěnka z žebra adamova.
Jsem asi jat, daleko od domova.
A ty roštěnka z žebra adamova.
Jsem komorník v tvém předpokoji slasti, sborník citátů a citů bez tvé účasti. Samaritán, vždy když sama jsi tam. Mám strach. Tak třeba z nejistoty, z toho že nejsi to ty, kdo průsvitnou dlaní míří do cizoty, jsi múzou tónotepců, jsi ryté písmo slepců.
Jsem stopař, jsem slovo tajenkáře, jsem vzkaz na zrcadle psaný v páře, jsem číslo co půjčenou tužkou píšeš do diáře. Nářez! Neřešitelných maličkostí, ví bůh že vášeň a výbuchy zlosti jsou nedílnou součástí pospolitosti – dvou lidí. Vidím jak visím na ocelovým lanku, jak s úspěchem ožíráš mou tělesnou schránku, vánku vlhkých nocí, stékám po tvých bocích...
Jsem asi jat, daleko od domova.
A ty roštěnka z žebra adamova.
Jsem asi jat, daleko od domova.
A ty roštěnka z žebra adamova.
Jsme dva obrysy, črty černou tuší, vzpomeň jak kdysi hledalas spřízněnou duši, a teď jsi autorka příběhů pro zralé muže. Jsem bez dechu, skrytý mezi patry, hledáš útěchu – vklad je nenávratný. Zatím nerozhodně, bloudíš po dně, pojď mě strhnout s sebou.
Život bez hranic přesně podle slepé mapky, pořád chtělas víc a teď to chceš vzít zpátky, má milá, mámivá, má milá, mazlivá...
Jsem asi jat, daleko od domova.
A ty roštěnka z žebra adamova.
Jsem asi jat, daleko od domova.
A ty roštěnka z žebra adamova.