z výkladních skříní půvab manekýn, můj výlet do bezčasí.
jsem jistě jiný, jsem teď kdekým, oběť nevědomé krásy.
asi ne na pohled, ale na dotek beztvarý.
bez tváře cizoty vzdálen na své neznačené trase,
jsa vystrašen šepotem úst, co zdály se bezhlasé,
chci z tvých průsvitných dlaní zase pít.
a z cizích veršů pak skládám věty,
z labutích per peruť pro let mimo světy.
spíš-li s ním,
sním-li, spíš?
být blíž a umět odpustit, pod víčky mít skrýš,
držet se a nepustit, jak stalo se to když jsme
mlčením křičeli a sváděli se k pláči.
stačí místo slov jen vzplanutí, ta poezie citu.
a krajina je bez hnutí, jen tvá melodie zní tu.
příběh bohéma a poety, přitom jen já a tamty.
a z cizích veršů pak skládám věty,
z labutích per peruť pro let mimo světy.
spíš-li s ním,
sním-li, spíš?
už vím, že pod polštář ukrýváš vzkazy psané spánkem,
v koupelně za zrcadlo svou vůni s heřmánkem,
tak dobře znám poměry ztrát z obou stran.
barvami slov jen přikrášluješ pravdu, ve vzduchoprázdnu
zkoušíš předejít pádu, zadumán sám si zůstaň, srabe.
a z cizích veršů pak skládám věty,
z labutích per peruť pro let mimo světy.
spíš-li s ním,
sním-li, spíš?