Lákáme na dojetí výletní,
účesy z lázní nádherných,
letušky mažoretky výstavní,
mám lístek k cestě na sto dní…
Vducholoď objevná dívá se z mraků k bystřinám.
Nenápadná světluška hlídá, kudy se dostat
k kabinám.
Tisíce očí se točí k přídi k žebřinám
a černá kočí, ta velí kotvu vypínám.
Opona říct si dá všichni se těší koukají.
Struny znějí, pod svícnem skrytý, plížím se tajnej
potají.
K letícím rybám za nima už skříňky mají,
tady se tančí do rána o štěstí hrají.
Dvaatřicet blond slunečnic,
bon jour messier qui elastic.
Ručkou kývou kožíškem lvic,
nechám je svítit, dál půjdu vstříc
k těm dveřím na konci chodby…Černá kočí
páčky hlídá,
budíčky a výškový barometr,
tváři stočí
překvapená,
rozzáří se
málokterá takhle šeptá:
Hey hombré, tak tebe jsem neviděla léta.
Chtěla jsem se ti úplně ztratit,
ale jak vidím, když něco chceš,
umíš si pro to dojít.
Hey hombré, když uděláš krok zpátky
a podíváš se na nástěnku plnou tvojích fotek,
tak hned vedle ten velký butón,
víš co to je?
Vím…..to je autopilot…
To se ti jenom zdá, ruka se nepohybuje.
Nenápadná celou tě drží, a při tom oblohou
plujem.
Tahleta druhá po zádech ti mašíruje
a tvoje první co chci vidět ukazuje.
To se ti jenom zdá…