Ve stínu černých skal
pod převisem z kořenů a hadích hnízd
tam On sedával a zpíval
zpíval své písně
kterým nikdo nerozuměl ...
Byl stár sto, dvěsta, třista let?
To nikdo nevěděl,
možná tisíce let byl na tomto světě,
možná tisíce let byl na tomto světě ...
Jeho oči byly temné
však moudrostí a čímsi tajemným
jiskřily a pronikaly vším
když zahrál na svůj nástroj
obloha potemněla a vítr utichnul.
Na kamenných pláních jen vítr se prohání
a tajemné stíny šeptají své příběhy
mnohé z nich vyprávěl On u své skály
a já všechny s ním jsem prožíval.