Vyprávěl mi posel z krajů vzdálených,
kde noc je den,
a kde život v květech krásně zbarvených
zdá se být snem.
O dívce krásnější než Fátim, žena snů,
o chlapci, který s ní byl šťastný třikráte sto dnů.
Své verše jí psal, a Korán ji chodil číst,
její srdce vzal, bílý nepopsaný list,
růžovou vodou, omýval vždy její tvář,
když s jitřní dobou, vycházela slunce zář.
S ránem však havran štěstí ctí,
vzlétl nad kraj jak černý dým,
z křídel mu na zem spadla zášť,
láska oblékla smutku plášť.
A v chlapcově duši posel žárlivý
zlým ohněm vzplál,
pro nic za nic nožem, který tiší smích,
tu dívku hřál.
Tak Hádíth končí smrtí bláhovou
a den jde spát.
Tohle se stalo s dívkou ubohou,
však třeba znát.
Že Prorok vyřkl soud, jdi k lidem ztraceným,
Al Mandžum jméno buď tvé, jsi dnem věčně šíleným.
Ten posel neřek víc,
Korán jal se číst,
a já veršů pár,
do písku jsem psal.
S ránem když havran štěstí ctí,
vzlétne nad kraj jak černý dým,
z křídel mu na zem padá zášť,
lásku chraň ten kdo ji máš.