Slunce se bojí noci a měsíc je smrt dne.
Myšlenka je noc a měsíc. A myšlenka podobná krajině, lesu je chaos, zmatení a smrt mozku.
A tehdy nastupuj
e právo. A právo je zbraň. (Mluvím o konci).
Díky, meči!
Mluvil proti právu, ale jeho slova zněla měkce a rod Néviů se smál.
Až jako neklid Les začal růst. Až začal podobat se stvůře.
A pohltil i cesty k Utěšiteli. Jakoby z mírných slov starcových rostla síla Lesa.
Dorazili muži na mýtinu. A uviděli starého unaveného muže s psí hlavou. Seděl na boku sám a tak, jako každého večera se jeho rty stáčely v mlýnku slov.
"Jsem starý a přesto těším vás, žiji jen se psy a hlavu mi psi vzali, ale přesto těším vás, vás hroudy hlíny pod botou Néviho, vás ubohé a zaostalé, nevědomé a ponížené. Névi je příliš mocný na to, aby byl dobrý, a příliš starý, aby nebyl krutý. Nebudete nikdy milovat jeho důtky, abyste byli šťastni ve své nesvobodě... a tak únavně a dlouze ten stařec žvatlal a muži se mu smáli, protože poprvé slyšeli o své nesvobodě, a to jim, silným a svobodným rytířům Néviho připadalo směšné a hloupé a slzeli a plácali se do stehen a dráždili starce otázkami, jejichž zodpovězení vyvolávalo nové salvy smíchu.
A stařec se rozzlobil a mluvil o svém bohu, který je nehybný, o bohu Chladná Myšlenka, nemilujícím a nemstícím, kterého oni neznají, neboť jsou pouhými otroky, pouhými plevami pod dechem Néviho. O bohu, který by je mohl sežehnout ohněm, a že to jistojistě udělá, nepřestanou-li se svým hloupým smíchem a žvaněním, které ruší klid jednoho z Věrných. A křičel hlasem tak mocným, že se někteří vojáci zalekli, vojáci, kteří si ve tmě dělají neradi nepřátele, sice staré a slabé, ale s tak mocnými bohy a co víc! S ohnivými psími jazyky a špičatýma zubama a potěžkávali palice na dobíjení psů... chceme spát, starče, tvůj bůh je mocný ano, ano, jistě je mocný, ale teď chceme spát, mlč konečně, mlč už a mezi sebou si říkali: je to muž nebo pes? Nejlépe by bylo ho zabí t
, ale až zítra, zítra, teď je noc a to pro rytíře není vhodná doba k zabíjení...
A byli unavení a palice jim brzy vypadly z rukou a oni usnuli. Ale stařec toho nedbal a dál, jako každého večera, stáčel rty v mlýnku slov.
A tady to začíná,
tady začíná ten příběh.
Kvůli kterýmu jsme přišli.
Vemte si poučení z omylu, jestli ho dovedete pochopit
dovíst do důsledků
a zapomenout.
Mlha nad polem a nad mojí chatrčí – okolo lesy – táhlé steny lesů, kovové skřípění a vzdechy lesů na západě, hloubka a steny lesů na východě – a do všech stran, a v noci hvězdy – nehybné oči mrazivých úsvitů, vzdálených vytí.
Pestré chuchvalce a nehybné cáry mraků, bezmeznost je obsažena v těch neproniknutelných ledových řekách, v mrazivých zástěnách ledových polí.
Slunce vystoupí jen občas – skleněná cetka nežhne, zato měsíc padá z vysoka, je chladný, daleko chladnější a jen den ho vyvede z jeho studené pouti plné půvabu, vládne těm nocím prázdnoty nebo třeštění, kdy se propadáš hluboko dovnitř, kdy držíš unavený a něžný mozek na dlani.
Noci přicházejí, jsou stále delší, dávno vymizely touhy v nich obsažené v městech na severu, daleko v sídlech na jihu, kdy mne naposledy poděsil lidský hlas? Ležím v závrati a hlasy nebe mi šeptají andělskou hudbu.
Zde mohu nikým nerušen kdykoli uchopit
bič, ten dlouhý bič vědomí, a mrskat sám sebe, ráno se probouzím na kamenech, na sněhu, kdekoli...
Toto je moje píseň poraněné důvěry:
Pane! Jak ubohá je moje touha!
Jak je to dávno, kdy jsem odešel do lesů, čekám jen tvého posla, kdy a v které podobě? Mívám vidění, jen prchavé stíny tvé, tvé přítomnosti, nejsem si jist, ty plaché přívraty, snad – tvojí milosti, neuspokojí, nenasytí moji troufalou mysl hamižně upřenou jen k tvojí velikosti.
Dobře rozeznám ďáblovy odlesky v příchylnosti stínů, není zkouška, kterou bych neprošel, moc nenávisti mne nemůže odvrátit od jistoty, s kterou očekávám tvé znamení, už tolik nocí ležím, tolik nocí na sněhu sevřen kruhem mrazů, a přece pokorný, a přece věřící, smiluj se, dej znamení, přijmi jakékoli pokání za moji troufal
ost, za moji netrpělivost, já prosil tebe?
Dnes mé srdce skuté mrazem konečně pochopilo – probudil jsem se v chatě a vedle mne tiše oddychoval mohutný pes, královské zvíře, doga!
Znamení od tebe, cítím teplo a krev, život pod jeho nepoddajnou srstí, věřím v toto znamení, pláču a skrývám hlavu do dlaní, křičím a pláču radostí. Pes leží a neklidně oddechuje, kňučí poděšen mojí radostí, líže slzy, zahřívá mne, to Pán seslal jednoho ze svých andělů, ty pse, jsi bratr psů Rocha.
Pes mne často provází, ale ještě častěji vyráží sám. Vidím ho mizet v lese, vrací se roztřesený a unavený, jeho srst je postříkána krví, usíná v koutě chatrče, sleduji jeho spánek, spí neklidně a s cvakáním čelistí, i ve snu tedy štve a zabíjí, zabíjí. Snažím se mu pomoci v tvých očích, Pane, postím se i za něj, nesmím začít pochybovat o tvém poslu, plavu nahý v potoce, nehty a kamenem jsem vyrval otvor ledové pláni, Pane, myslím, že svět jsi vytvořil jen pro sníh a led, pro lesy, pro jejich kovové víření na severu, na jihu, do všech st ran.
A vystavuješ mě nové kruté zkoušce, pes uštval zajíce a položil ho ke dveřím chatrče, maso zvířete páchne, kazí se, nedotknu se ho, děkuji za tento nástroj dalších skvělých muk odříkání.
Psa jsem odehnal – vrátil se, jen ty, Pane, víš, co činíš.
Zima polevuje, sluneční barbar je den ode dne jasnější, odešel jsem do hlubokých lesů, opustil jsem chatrč pošpiněnou krví, odešel jsem od psa, od matoucího znamení, falešného posla, unikl jsem jeho nástrahám, zůstanu čistý, čistý pro tebe, Pane, odcházím
daleko z plání, lehám si mezi dva vyvrácené kmeny a hloubím doupě.
Už včera vyšlo na západě nové divoké slunce, nová zázračná oblažující prasíla – snad znamení pro mne? S obdivem a bázní hledím na zázrak, dlouho celé dny a noci sleduji zář, která zahlcuje krajinu, nehybně očekávám následky zázračného díla.
Pane? Jak jsi mne zmátl! To nebylo znamení? Nebo přicházíš v podobě ohně? Cítím kouř, na západě hoří lesy, požár se šíří, lehám do své skrýše, dým překryl planinu, zvěř prchá kolem mého úkrytu a já nemám sílu se zvednout, cárem kouře je vidět hynoucí a štvanou zvěř, ale nesmím zahynout, nedošel jsem naplnění, musím vstát, musím, slepý kouřem vleču své zbědované tělo, lehám si mezi zvěř doprostřed potoka.
Požár se převalil, žiju na břehu potoka, sežehlé vlasy a vousy spletené v špinavý chomáč pálí sedřenou kůži zad, ale už opouštím nemocen a zklamaný toto místo, oheň – další falešné znamení? Bojuji s ďáblem v sobě, odcházím nalézt chatrč, místo prvního neklidu.
Sedmý den jsem na cestě, ale všude vidím jen nesmírné řady stromů, kyje větví. Jsem velmi nemocen a velmi unavený, ta únava je nemoc pomalé smrti, ukolébává mne do netečného klidu, teď nesmím zemřít, postihni mne ranou, Pane, nebo budu spát, dej mé vůli vzpruhu, dopřej mi protivníka, pomoz mi ještě jednou nebo budu spát...
Probuzení přišlo jako odveta mému neklidu, čím jsi mne to postihl? Usmívám se tvé dobrotě, ale přesto mě děsí tvrdost tohoto trestu. Probudil jsem se slepý. Nevidím. Mám na víčkách přilepené rozbité kusy nádob, střepy nejdou z očí, ale neoslepilo mne ani slunce, ani to nejsou střepy, které na mých očích zanechal měsíc, jsou to dva těžké živé nádory, cítím je, jsou součástí mého těla – dva hnisavé nádory! Sevřu je do pěstí, ale nedokážu odervat. To je konec? To je vrchol? Co je to čl
ověku?
Díky. Neboť jen ty víš, co činíš.
Lezu po čtyřech a hledám larvy, další nádory plné červů objevil jsem v podpaží a na stehnech – zvětšují se!
Ve své slepotě nacházím lítost, trýzeň, kterou jsem hledal.
Dnes jsem nevydržel a povolil svému hladu, největšímu nepříteli, jedl jsem červy ran, ale snad zde mohu jísti sebe, trest však přišel, tvé varování, jsem nyní blíž Zlému, ale ty jsi mne naučil s ním bojovat – ucítil jsem ďábla, jeho dech, jeho posměšný škleb – myslel, že ho nevidím, vím, jak se pitvořil a jak se smál, jist si svým vítězstvím, měl boky plné šupin a psí pracky s krutými drápy: přešel přes mýtinu a zmizel v lese, těžké slunce v zádech.
Ale zmýlil se, má síla je teď ještě větší. On nemůže zvítězit, ukázal mi, že mohu dojít, nebezpečí mne posílilo, vím, že byl-li u mne, ty bdíš též.
Pokračuji v cestě a cítím, že se něco stalo, něco s lesem, je najednou starý a mrtvý, neslyším ani vítr ani ptáky. Ti odlétli anebo zemřeli s lesem, ale to se mne netýká, musím pokračovat a tobě díky, Pane, že jsi mne zbavil zraku. Postavy, které vídám nyní, mají jasnější hlas a krásnější ruce. Ale co jsi to udělal lesu!?
Při dotyku cítím prastarou kůru kmenů, ohýbám větve a lámu je, prodírám se houštím a porost je stále neprostupnější. Čím úporněji se snažím proniknout, tím tvrději mě les tiskne ve své náruči. Ve své mrtvé náruči. Čím rychleji se zmítám, tím, tím více větví se přede mnou i za mnou kříží, svírají mne, drží za vlasy, za ruce, strhávají na zem: jsem příliš, příliš slabý.
Ale už vím – nebylo to ode mne moudré – neměl jsem opustit chatrč, nebyl jsem tehdy dost pokorný, domýšlivě jsem se dožadoval dalšího utrpení, nejsem hoden zřeknutí: nebyl jsem pokorný. Zřekl jsem se psa, tehdy jsem měl bojovat, nyní proklínám pýchu a netrpělivost svého odchodu.
Pa
ne! Vidím, jako bych hmatal světlo. Vidím. A přede mnou je chatrč. Cítím novou sílu, ty jsi mi odpustil, ty ve své velikosti, ale ne nadarmo, obdařen slepotou spatřil jsem ďábla, a teď znova! V chatrči na zemi leží pes a rve maso zabité laně.
Vykřikl jsem hrozně a vyběhl ven. Proto měl ďábel psí drápy, pes znovu znečistil násilím moji chatrč, proto se více a důkladněji musím postit, nedbat svých ran, spát nahý, čekat zimu a těšit se z mrazivých jiter zde, upřu své bytí k tvé všudypřítomnosti ještě pevněji,
ještě úpěnlivěji, ano, očistím sebe, chatrč i psa.
Ležím na zádech a nemohu se pohnout, jsem vysílený, ale nemohu spát, pod zdechlinou laně se rvou krysy, ta vychrtlá se při svých skocích občas otře o můj bok, ta druhá je vypasená s lesklým šedým kožichem – slídivýma očima hlídá výpady. Občas se dostanou těsně k sobě a to slyším ostrý třesk jejich špičatých zubů, s pištěním na sebe dorážejí a opatrně uskakují. Ta obratnější krysa se zahryzla protivnici do boku, ale sama nastavila nechráněné břicho, obě se s vleklou úporností pohybují, ta tlustá je silnější, pomalu se zježenou srstí se zvedá a vleče protivnici, pozorují její skelné oči vypouklé námahou, po několika toporných krocích padá, obě se proměnily v jediné vzteklé klubko, přiškrceně piští, svými stud
enými čenichy mě rýpají do boku, jejich oslizlé ocasy tančí po mém obličeji, vztekle ryjí prackami do hlíny a vztekle kňučí.
Teplé měsíce jsem proležel v chatrči, občas jsem slýchal kradmé kroky a šustot křídel, teď se dokážu postavit, mohu i chodit, ale les je pustý, nikde zvířecí stopy, žádní ptáci nade mnou nekřičí, jen pes se znovu objevil.
Nová zkouška? Pes přivlekl zabitou srnu, upírá na mne své zlenivělé oči jakoby pobízel – zmocnil se mne strašný zmatek. Pane, dar od tebe je znovu nástrojem? Pes se vrhl na srnu a hltal ji, seděl jsem zmožen děsem a nepohnutě – potom se nacpaný s tlustým visícím břichem svalil na zem. Pane! Chtěl jsem se jen dotknout zbytků těla srny, jen vědět... Tolik let už nevím, co je to maso a nasycení, Pane! Horká teplá krev! Nejprve jsem olízl palec, Pane, srkal jsem a sál horkou zvířecí krev, rval jsem maso se stopou psích tesáků, to krev mi hučela v hlavě, to krev mi zaplavila všechny smysly a pak jsem tou horkou červenou krajinou prohlédl, výsměšný oheň psích očí, posmíval se mi, ďábel, věděl, že zvítězil, udeřil jsem ho, ovinul své hubené prsty okolo jeho hrdla, marně skučel, nadarmo mi jeho ostré drápy rozdrásaly břicho, strašná síla touhy mého mozku, mé srdce, mé prsty rozdrtily jeho nestvůrnou ďábelskou š í
ji, mé dlouhé špinavé nehty mu vylouply oko, odervaly čenich. Kdysi mne jím zahříval.
Vynesl jsem mrchu psa a zbytky srny za chatu, vyhloubil špičatým kyjem, jediným nástrojem, jámu a obě těla zahrabal.
Zase přešla zima, kolikátá už. Slunce se pohnulo a ozářilo moje úsilí, lesy začínají vonět, já ležím a nepotřebuju už ani myslet, ani doufat. Spočívám v čase jen zdánlivě mrtvém, z výšky hledím na své tělo, to jsem já, oproštěný i od tužeb oproštění, mohu to tak říci a mohu se tomu smát, vždyť teprve teď vím, že jsem. Tohle byla jen krutá a nesmyslná zkouška, vždyť není čemu a proč věřit, jsem-li skutečný, byl-li jsem ve víře, bylo to jen na počátku cesty. Nyní jsem nad všechny víry a nad všechny cesty. Už nepotřebuji nic než ležet a poslouchat, jak lesy sténají na západě a jak močály v lesích na východě čekají na slunce, a to se skloní, a pozorovat den, jak čeká na noc, a ta přijde, a pozorovat tento les bez ptáků a bez zvířat, dýchat spolu s ním tu pomalou smrt, která se konečně blíží. Vždyť čím je les starší, tím bližší je i můj konec. A ten už přichází v klidu a očekávání, vždyť můj další boj není na zemi, vždyť můj další boj není na zemi.
Jeho kosti shnily v lese!
Jeho kosti shnily v lese!
ale tím se nic nekončí
o jeho maso se podělila zvěř
ale tím pohádka nekončí.
Jeho chatrč smyly deště
ale vyprávění o poustevníkovi
začíná kdykoli
tupý ubitý a nemohoucí
hledáš místo tíhy svojí samoty
A kdykoli chceš začít znova
musíš pochopit
touhu, která ho štvala k stínům
klid jeho smrti a nakonec poslední slova
Ne, ne tady pohádka nekončí
ne, ne tady pohádka nekončí
smrtí se nekončí
smrtí se nekončí.