Někdy mám chuť se jenom smát,
v klidu stranou postávat,
sledovat,
o co se ostatní pokoušej.
Oči sklopený do země, vědomě
utíkaj za přeludem zvanej ráj.
Netušej.
Víra bláznů
neobstojí,
zástup lhářů co se bojí.
Ať si klidně táhnou.
Jejich přání
já nerespektuju.
Na svědomí sáhnou.
Nezabrání mi,
stát zůstanu..
V obličeji tupej výraz,
není slyšet jejich
hlas, na doraz.
Doba porodila štvance.
Plazej se bahnem nahoru
do úmoru, kamením, vypálená
znamení netolerance.
Tak hlavu zvedni.
Revoluce prameny...