Zpověď, výpověď, svědectví, svěření se někomu, sdělení jednoho druhému nebo druhým. Potřeba zpovídat se je u různých lidí různá. Někdo má potřebu tak naléhavou, že se svěří bez problému i docela cizímu člověku, kterého náhodně potká. Ne každý umí a je ochoten naslouchat. A mít dar posluchače je věc krásná a vzácná. Vůbec to vypadá, jakoby se lidé s narůstáním životní úrovně a zrychleným vývojem techniky a vědy nějak hůře domlouvali. Přitom každý z nás si klade otázky a očekává na ně odpovědi. Někdy pociťujeme nepojmenovaný strach, přemýšlíme o tom, odkud a kam jdeme a je v nás odvěká touha vyplnit svůj čas něčím novým a hodnotným, touha žít naplno a ne jen přihlížet.
Lidé po tisíciletí své existence zkoumali život z různých úhlů a dokonce i občas přišli na hodnoty, které se nemění a trvají. Zachytili je na plátna obrazů, v divadelních hrách, knihách a jeden z nejstarších a nejkrásnějších prostředků k vyjádření pocitů, zkušeností a krás byla a je píseň.
Píseň má nejlepší předpoklady stát se nositelem zpovědi. Píseň nás zasahuje, ať chceme nebo nechceme. někdy nás rozruší, je-li nositelkou vášně nebo tragédie a jindy pohladí jako dívčí ruka. Píseň je takové odpočívadlo mezi poschodími našeho času připravené pro toho, kdo si chce vydechnout, popřemýšlet nebo nabrat nové síly pro další patra.
Jedním z nejdůležitějších lidských citů je jistě láska. Nikdo z nás se jí nevyhne, a proto i většina písní je o lásce, ať už začínající, vrcholící, nebo končící. Písněmi můžeme zmapovat celý náš život a ta, která nás zasáhne, je také vlastně naší částečnou zpovědí, i když jsme jí nesložili a nezpíváme ji. Písně nám připomínají celý náš život. Jsou takovými našimi dějinami. Umožňují nám vybavit si jakoukoliv náladu nebo pocit, i když od něj uplynulo třeba i několik let.
Teď čekáte s otevřenýma očima a srdcem na oslovení. Možná se rozezvučíte nějakým slovem nebo tónem, který se narodil přímo pro vás a možná vám pomůže objevit v sobě něco nového, co jste v sobě tušili, ale do dneška nedovedli pojmenovat.
Tak tedy zpověď...