Do záře hvězd uleháš, usínáš,
na zlatém náramku máš, jméno máš,
ten, kdo ho vyrýval, chtěl ti vše dát,
lásku však ukrýval, neuměl brát.
Když jednou ztratilas míč v obilí,
on hrál si s ním, byl štěstím opilí,
rád křídou kreslíval po věžních zdí,
déšť všechno omýval, slyšel tvůj smích.
Pak mu táta prozradí, že musí
zítra koně zapřáhnout, dál zas jít,
nešťastný usedá u tvých dveří,
co na práh ukládá, to ti svěří.
V duši tvé zanechal žal, trpký žal
a všechny vzpomínky vzal, s sebou vzal,
jen zlatý náramek ze všeho zbyl,
se jménem oddaně dávno co byl, dávno byl, co byl.