Zas a znovu,
jak baletky na ostří nože,
tančíme v dlani
složen z bolesti a krás.
Máme bod zlomu,
co se strachem tiše chvěje
a křičí přes závěje,
když po zádech jde mráz.
A pak se svlečem ze zažloutlých negativů,
jazykem s patra snímám ti chmýří
a břehy bez přílivu
pak v kleče stoupám pod hladinu.
To ticho vykřičníků mě tlačí
na hrudníku,
když se svlečem.
Pak zas a znovu,
roztříbený v tisích kousků,
zacuhcaný do ubrousku
z potem našich těl.
Ten svuj bod zlomu
v lesku odrazových sklíček
vypadlých zpod víček
prosím, že bych třeba chtěl
A pak se svlečem ze zažloutlých negativů,
jazykem s patra snímám ti chmýří
a břehy bez přílivu
pak v kleče stoupám pod hladinu.
To ticho vykřičníků mě tlačí
na hrudníku,
když se svlečem.