U křesla v rohu pod oknem, kde sedávals a básně si čet, v té tmě, kde zůstal i Tvůj sen, tam teď smutně leží jen Tvůj pes. Chtěl jsi, aby lidi, cos měl rád, neměli bídu ani hlad, zatím ses celej život hnal, teď knihu jsi zavřel a jseš sám. Dokud voda teče, pijou z ní, až pramínek vyschne, co pak s ním, zestárlej playboy, co všem dal, u brány do nebe tiše stál. Knížku už nikdo nesebral, leží tam a bude ležet dál, jenom pes je smutnej a nechce jíst, jeho pán už nechce z knížky číst. Ať si nemyslej, že budu při zdi v nebi stát, dám si nalejt, s cizí dámou půjdu spát ... alespoň jednou žít podle vlastních pravidel, jen mě mrzí, že jsem to dřív nevěděl ... To si dáme – v tomhle baru nebeským, zedník, řezník – všichni s holou prdelí, dole tu zuří válka – příbuznej je vrah, o Tvý auto – o Tvou chatu na horách. Na to serem – ať si to všechno seberou, jednou za rok – ať mi kytku donesou, budu na ně – s láskou vzpomínat, až se mně budou - válet v peřinách. Strejda s tetou na víkend jedou ven, je to divný, že s Tvým žigulem, kamarád, co na pohřbu hold ti vzdal, mezi nohy Tvý ženě ruku dal. Nezbejvá, než se tomu všemu smát, Tvý děti dávno pijou na horách, jenom ten pes, co měl Tě rád, tomu je smutno a nechce žrát ...