Po schodech špinavých postava bez jména, unavený starý voják kráčí. Osudem zmačkaný, kolem dveří beze jmen, jakoby dobře věděl, kam má jít. Vzpomínky ty trochu bolí a málokdy je umaže čas, horší nežli dostat holí, je to co zůstane v nás ... Voják sáhnul pod kabát, v krabičce od tabáku ukrývá zbytek jeho sil. Mosazná nábojnice za chvíli si v jeho srdci, za chvíli si najde snadný cíl. Ten starý voják co zpátky jít chtěl, co doufal, že najde to, co najít chtěl, teď to tady stojí o dveře opřený, na dveřích jméno – už dávno nečtený vytáhnul klíč a zámkem otočil, ruce se třesou, když kliku uchopil, nikdo ho nevítá, smích dětí neslyší, tak tady klečí a pláče do dlaní ... Na stole ležej jak mrchy dopisy nečtený, dopisy od něj, kde stojí, že mu všichni chybějí, jak je to možný že je nikdo nepřečetl, jak je možný, že se zhroutil jeho svět. Ten starý voják serval metál na prsou – proč je sám, kde všichni jsou, hlaveň k srdci namířil – utřel slzy a vystřelil, nenašel co najít chtěl – výstřel krásně zabolel, na schodech do nebe stál – půjde sám a půjde dál ...