Bílá
Svítá, jako zázrakem svítá,
tichem rozjel se výtah, kamsi do patra níž.
Ráno vstává a mává křídly na roletách,
hleď, už den začíná.
Bílá včera náhle tu stála,
skoro dýchat se bála a já pozval ji dál.
Dívka bílá či bílá ze sna utkaná tvář,
důvěrná i neznámá.
Bílým žárem bílý jas
pak náhle v nás zažeh právě.
Náruč světla,
touhu, která vzlétla jak páv, co sídlil v trávě.
Zůstaň, chtěl jsem zavolat zůstaň,
náhle zamkla mi ústa horkým zámkem svých rtů.
Slova váznou a prázdnou
a prázdným městem nad ránem zní
klapot bílých střevíčků.