A je mi z tebe špatně, je mi z tebe ještě hůře,
nožík zlomil se mi kdesi v manikúře,
obočí si vytrhávám pinzetou,
až budu jako klaun Ferda,
kdo bude chtít mi úder dá
a já na dvoře divadla opiju se s Markétou.
Svobodný jsem jak Ikarus,
z křídel mi kape vosk
a dole bliká Rus,
opodál Evropa
a já jsem pánem svého života,
je sobota
a dole malé tečky jako lidi,
bílí, černí, žlutí, arabi i židi,
ti, co slepí jsou i ti, co vidí,
navzájem se nenávidí.
Je to tak, je to tak, je to tak.
Ty dny, kdy psával jsem ti třicet esemesek denně
jsou už pryč, to spíše najdu jehlu v seně
nežli zbytky kuráže dát se urážet,
studená jsi jak kostka polévkové směsi,
kterou kdosi kdesi za pár korun kupuje si
a pak pomalinku polyká u garáže.
Svobodný jsem jak Ikarus...
Je to tak, je to tak, je to tak.
V kulisách laciného dramatu se těžko zlobit na tátu,
že nosil kapsy obrácené ven
a bez rozdílu všem říkal: Dobrý den !
Těžko si mámu kreslit modrým progresem,
když noc je výkresem a z dětství si nesem
s Jakubem Arbesem své těžké deprese na chodbě
po plese.
Svobodný jsem jak Ikarus…
Je to tak, je to tak, je to tak.
Je to tak, je to tak, je to tak.
Je to tak.