Šel v horách sníh sem dolů k nám
v pramíncích stékal a tál
a z větví nad potůčkem padal dolů led
přicházel tátův jarní svět
Z okapu ven listí a mech
ze skály nad studánkou sníh
najednou je nás víc smích zvoní, smích zvoní
najednou líp je snad jak vloni
Ta krása ran pod střechy blíž
na první sedánky tam k nám
a každou chvíli slyšíš jak projíždí vlak
vzpomínáš na tátu a tak
Jestli jsme zas o kolik je nás míň
jestli nam nevymazal stopy v čase svět
Manitou neplakal jen za totemem stál
a mnozí neviděli dál