Hana Zagorová - Muzikantská

Proč má Petr muzikant zelené housle

Jednou se vracel jeden zatoulaný muzikant v noci lesem domů, říkali mu Petr. Ostatní kamarády muzikanty někde cestou poztrácel. Však také žádný div, vždyť hráli na bále ve vedlejší vesnici a něco popili, a najednou se ocitl v lese sám. Sotva to zjistil, zůstal stát a křikl: „Kamarádi, kde jste?“ Ale nikdo mu neodpověděl. Jenom les tiše zašuměl a někde nad hlavou mu zahoukal sýček. Ale Petr muzikant měl pro strach uděláno! Mávl rukou a povídá: „Ach co, však já se domů už nějak dostanu.“ Dal si housle pod paži a vykročil.

Najednou v dálce před ním mezi stromy zablikalo nějaké světélko. „To budou asi moji kamarádi,“ zaradoval se a hned se za tím světlem pustil. To se všelijak mihotá, chvilku zhasne, pak se zase objeví, zatřepotá se a poposkočí o kus dál. Petr přidal do kroku, ale to světlo ne a ne dohnat. Najednou mu to začalo pod nohama tak nějak divně čvachtat. Vyšel měsíc a Petr vidí, že sešel z cesty, že je uprostřed bažin. Teď také poznal, že to světlo nebylo nic jiného než bludička, co láká zbloudilé pocestné do močálu. A jak se tam tak v těch bažinách motá a hledá, kudy by se dostal ven, zem se mu houpe pod nohama, přišel na takový rozčvachtaný palouk, na mokřinu a tam ve svitu měsíce tancují lesní víly. Petr na ně chvíli koukal a pak zabručel: „Což o to, tancují pěkně, ale něco tomu chybí.“ A pak na ně křiknul: „A copak je to za tanec bez muziky?“ Popadl skřipky a už jezdí smyčcem po strunách a vyhrává, až se prská z močálu.

Lesní víly se nejdříve rozprchly, každá na jinou stranu, ale když slyšely tu muziku, jedna po druhé přiběhly na mokřinu zase zpátky. A Petr muzikant hraje a housle v jeho rukou se chvíli vesele radují, hned na to smutně vzlyknou a vzápětí se dovádivě rozesmějí do uličnické melodie. A lesní víly v rozevlátých závojích z noční mlhy a měsíčního svitu ladně tancují a jejich nožky jakoby se ani nedotýkaly země. A tak to šlo až do rána. Když tma začala světlat a mlhy na okolních blatech zprůsvitněly, přitancovaly lesní víly k muzikantovi: „Ty se nás nebojíš?“ ptali se zadýchaně. „Proč bych se měl bát?“ usmál se Petr, „Vždyť jsem vám nic neudělal.“ „Přijď nám zahrát, až bude měsíc v úplňku,“ žadonily víly, „to tady bude i naše královna.“ Petr slíbil, že přijde a lesní víly ho vyvedly z bažin.

Když přišel domů do vsi a vyprávěl, co se mu přihodilo, každý jenom spráskl ruce. A což teprve, když prozradil, že půjde hrát vílám do močálu ještě jednou. To už se všichni hrůzou křižovali a zrazovali ho, aby už tam nechodil. Ale Petr muzikant se jenom smál a povídá: „Co se slíbí, to se má taky dodržet.“
Nastal úplněk. Petr naladil housle, přejel smyčec kalafunou a vydal se do bažin. A hned u lesa už poletuje světélko, asi už tam čekalo. A jako minule vede ho do močálu. Ale tentokrát už nezhasíná a neposkakuje sem a tam, ale letí kousek před ním a pěkně mu svítí na cestu. Petr muzikant dočvachtal na mokřinu. A tam už se veselila celá ta lesní společnost. „Těch ale je,“ myslí si Petr a kouká na tu strašidláckou nóbl sešlost. Lehkonohé víly zlehounka tancují a za nimi poletují malí lesní duchové Pavoučníčci a galantně jim přidržují dlouhé závoje. Kolem nich dovádějí rozježení skřítci Racochejlové a Kacafírci, na dlouhých stéblech trávy ostřice se houpou a chichotají roztomilé víly Plavuňky a trpaslíci Bahníci a Bláteníci se honí okolo ztrouchnivělého pařezu. V širokých listech lopuchu skotačí skřítci Skalníčci a ušatí šotci Kapradníčci a na mechových kamenech všude kolem posedávají pidimužíčci Blatoušníci s dlouhými stříbrnými vousy. A nad tím vším poletují a provádí své lotroviny bludičky a světlušky s malými lucerničkami a všelijaká ta roztodivná světýlka z močálů a blat.

„Pomáhej Pánbů ve spolek,“ pozdravil Petr tu divokou lesní chasu. Sundal jednoho trpaslíka z toho ztrouchnivělého pařezu, sedl si tam sám a začal hrát. Ale jak hrát! Takovou muziku ty pochmurné bažiny ještě neslyšely. Napřed vesele, rozverně a laškovně, potom snivě, zasmušile a teskně. Housle v jeho rukou se chvíli smály a chvíli zase plakaly. A to, co Petr muzikant svou hudbou vyprávěl, to by nikdo ani těmi nejkrásnějšími slovy sdělit neuměl. Víly přestaly tancovat, rozprostřely své závoje a poposedly si do kruhu kolem hrajícího Petra. Když dozněl poslední tón, odněkud seshora prosvitla stříbrná záře a po měsíčním paprsku se před něj zvolna snesla sama královna lesních víl.

„Tvá hudba mi učarovala, muzikante,“ řekla sametovým hlasem. „Podej mi své housle, odměním se ti.“ A v tu chvíli zatancovaly měsíční paprsky na strunách Petrových houslí a královna víl do nich v témže okamžiku vdechla celou tu čarovnou lehkost svého bytí. A potom housle putovaly z ruky do ruky a každá z víl, skřítků a šotků do nich svým dechem předali kousek své něhy, půvabu a kouzla. Petr se rozloučil a šel domů.
A od těch dob zněly housle v jeho rukou ještě lépe. Pokaždé, když rozezněl smyčcem struny, linuly se z nich čarokrásné tóny, ve kterých bylo slyšet radost i žal lehkonohých víl, rozverná hravost dovádivých lesních skřítků i zvonivé cupitání měsíčních paprsků. Jen ty housle za krátký čas úplně zezelenaly. Asi toho kouzelného lesního dechu bylo na ně přece jenom příliš moc.