ve vteřinách dnů se ztrácím
z dohledu reálného pohledu
vracím se v zápětí zas mizím
lépe to nedovedu
mířím za křehkou euforíí
než přední tvář skryji
netuším zda na mě dnes čeká
jen ať se nepoleká
nepoleká
přestávám psát mezi řádky
začínám na bílý list
slůvka po papíru tančí
přestávám je po sobě číst
pod lampou mizí strachu stín
co není mi cizí vždy jenom můj byl
znám ho dýl
než slova která mi z úst vychází
pod lampou sklízí bílý list
slova známá i cizí nezvládám je číst rychle piš
než zavře se brána do neznáma
už mě nic nenapadá
teď chvíli slova chtějí být sama
jak tíha dolů padám gravitační silou přitahována
hledám si cestu jinou
do neznáma