Knížka stokrát přečtena,
snad i častej, kdo to ví,
se mnou spí a se mnou vstává
v tichu mého podkroví.
Snad ne každý, ale já
mám ten starý příběh rád,
v něm se náhle ze mne stává,
lodník jménem Sindibád
(Sindibád, Sindibád, Sindibád).
Tak jako Sindibad,
tmou zkouším plout,
každou skálu znát
a vír a proud.
Piju vzácnou šťávu květů zlatých stromů,
vítr dálných moři cítím vát.
Pak jako Sindibad se vrátím domů,
k příběhům své moudré Šáhrazád.
Vidím štíhlou lodní příď
a já na ní držím stráž,
vidím příliv, který stoupá,
v džungli břeh a bílou pláž.
Jako ten můj Sindibad,
bývám vlídnou brízou hnán,
a mou bárkou ve snu houpá,
nekonečný oceán
(oceán, oceán, oceán).
Tak jako Sindibad,
tmou zkouším plout,
každou skálu znát
a vír a proud.
Piju vzácnou šťávu květů zlatých stromů,
vítr dálných moři cítím vát.
Pak jako Sindibad se vrátím domů,
k příběhům své moudré Šáhrazád.