Kocour se schoulil na tvuj klín.
U nohou spí ti dalmatin
v pozici lvu, co zdobí banku.
I sama noc má na kahánku,
jen ty se ješte bráníš spánku
a síle težkých vín.
Jak dlouho to však vydržíš ?
Už na kostele zlátne kríž...
Ne, ani jeho svatá záre
nenajde dulek do polštáre,
natož pak obrys mužské tváre.
A ty to dobre víš.
Má krásko s pretežkými vícky,
snad je tvuj rytír na cestách.
Snad si tvou krajkou od spodnicky
stírá prach.
Až pres reku a do strání
se rozléhá tvé volání.
I Jonáš ve velrybím briše
by tvoje slova musel slyšet.
Vždyt voláš tišeji, než tiše...
Kdo se ti ubrání ?
Vidíš však, nebo nevidíš,
jak na kostele zlátne kríž ?
Ani ta jeho svatá záre
nenajde dulek do polštáre.
Natož pak obrys mužské tváre...
A den je blíž a blíž.
Má krásko s pretežkými vícky,
kývou se, kývou misky vah.
Na jedné krajka od spodnicky.
Na druhé vírí prach.
I ve zvíreném prachu cest
vidím te lampu k oknu nést.
Tvá silueta ale bledne,
kdo pohlédne, už nedohlédne...
Snad ješte mura k lampe sedne -
Já však znám tu lest.
Ach, krásko s pretežkými vícky,
i když má vícka tíží prach,
tak po tvé krajce od spodnicky
ted bych už nerad sáh?