Jak krejčí Jehla strašil
Jednou seděl krejčí Jehla ve svém krejčovském salónu dlouho do noci a přišíval knoflíky ve třech řadách na dvouřadové sako. Tak si to poručil pan starosta a mělo to být jako vždy hotové co nejdřív. Jen kdyby starosta taky tak platil. „Co si toho naporoučí,“ bručí krejčík a olizuje nit: „Už mě dluží za dvě saka a jedny štráfaté kalhoty. A když má platit, slyším jenom: Příště, Jehlo, příště.“ A krejčí brblá a přišívá knoflík po knoflíku. Najednou někdo klepe na dveře. „Kýho výra, kdo tak pozdě?“ zahučel krejčí a jde odemknout.
Zaharašil zámkem, otevřel a div se nesvalil. U dveří stojí čarodějnice. Ale taková nějaká mladá, fešná. Sukýnku má krátkou jen tak-tak, okaté punčochy, ve vlasech mašli ze dvou netopýřích křidýlek a v podpaží létající koště.
„Promiňte, že přilétám tak pozdě,“ usmála se omluvně a bez vyzvání vešla do salónu. Rozhlédla se a pokývala uznale hlavou: „Myslím, že jsem na správné adrese.“
„Co, kdo, jak, proč?“ blekotal krejčí a špendlíky s barevnými hlavičkami, co měl na zápěstí zapíchané v takovém tom sametovém polštářku, se mu strachy naježily jako vousy na angreštu.
„Nechci vás strašit,“ řekla chlácholivě čarodějnice. „Potřebuji jenom maličkost, přešít kabát.“ „Jaký kabát?“ zahuhlal krejčí a musel si na to sednout.
„Neviditelný,“ řekla čarodějnice. „Už nějak, hm, vychází z módy.“
Krejčí seděl zplihle jako vrabec pod okapem a přemýšlel, proč má přešívat neviditelný kabát, když stejně není vidět, ale raději moc neodporoval. A čarodějnice už něco vybaluje z pavučinové tašky, ale vidět to není. „Tady, podívejte se,“ a rozpřahuje ruce. „Ten límec trochu zúžit, v pase to malinko zabrat a odzdola nahoru to celé o kousek popošít.“
Krejčí kulí oči. Pak si vyčistil brejle, ale stejně nic nevidí. Když se trochu zmátořil, dodal si kuráže a nesměle namítl: „Ale milostivá, neráčej´ se zlobit, ale jak mám přešívat kabát, když ho nevidím?“
„Snadná pomoc,“ usmála se shovívavě čarodějnice nad krejčího neznalostí kouzel a čárů: „Musíte šít při světle svíce z netopýřího sádla, která má místo knotu čertí chlup. Pak ten kabát uvidíte.“
„Ježíšmarjá,“ zděsil se krejčí Jehla. „Kde já seženu netopýří sádlo? A ještě k tomu ten čertí chlup!“ Krejčík se až oklepal.
„Žádné strachy, myslela jsem na všechno.“ Čarodějnice zalovila v té své pavučinové tašce a postavila na žehlící prkno svíci ve tvaru soví nohy: „Tady je.“ A potom se rozloučila. Sedla na koště a ještě ve dveřích povídá: „Přeptám se příští týden, jak jste s tím daleko,“ a odletěla do tmy.
Krejčík si dal nejdřív na hlavu studený obklad, potom přišil zbytek knoflíků na to starostovo sako a nakonec zapálil velice opatrně tu čarodějnickou svíčku. Knot zaprskal a po krejčovském salónu se rozlilo namodralé světlo. A ejhle, ono to opravdu funguje! Na stole leží kabát! Krejčík Jehla se hned pustil do práce. Šil až do rána. Teprve když se do krejčovského salónu vloudil první sluneční paprsek a kabát mu pod rukama zmizel, zhasnul svíčku a šel si lehnout. Ale moc dlouho nespal. Někdo tluče na dveře. Krejčí otevřel celý rozježený mžourá: on to starosta. „Jdu si pro to sako, Jehlo,“ řekl. „A ušij mi ještě jedny kalhoty.“
„Máme tady od minule ještě nějaký dluh,“ připomněl krejčí a rozpačitě si odkašlal. „Příště, Jehlo, příště,“ řekl starosta. Vzal sako a šel pryč.
Krejčí neměl na spánek už ani pomyšlení. Celý den proklínal lakomého starostu a když se setmělo, zažehnul zase tu čarodějnickou svíci a přešíval neviditelný kabát. Kolem půlnoci byl s tím strašidláckým hacafrakem hotov´. Přehodil si ho přes ramena a šel se podívat do velkého zrcadla, jak to všechno drží fazónu. „Hm, pěkné,“ pokýval krejčí Jehla spokojeně hlavou nad svou prací. „Jen aby čarodějnice při placení taky neřekla: Příště, Jehlo, příště, jak to říká náš pan starosta.“
Najednou ta čarodějnická svíce prskla a zhasla. A krejčí zmizel i s kabátem. Stojí před zrcadlem, ale nevidí se v něm. Sundá kabát a ejhle, už je zase tady. Přehodí ho přes sebe a zmizí.
A v tu chvíli dostal krejčí Jehla nápad. Zabalil se do kabátu, ještě kouknul do zrcadla, jestli opravdu není vidět a hajdy ke starostovi. Zrovna tloukla půlnoc. Krejčí vlezl oknem starostovi do chalupy, ničeho se bát nemusel, však ho stejně nikdo nemohl vidět, a začal tam řádit jako strašidlo utržené ze řetězu. Kastroly skáčou z kredence na zem, obrazy padají ze zdi a dokonce starostův sváteční klobouk krouží sám od sebe po předsíni. Starosta se vzbudil, a když viděl to dopuštění, s hrůzou utekl, tak jak byl v noční košili a schoval se vedle u sousedů.
Druhý den už celá vesnice věděla, že u starosty v noci strašilo. „To má z toho, že asi někde dluží peníze,“ nechal se slyšet ve vsi krejčí Jehla. Samozřejmě, že se to velice brzy starostovi doneslo. Už se sice nevědělo, kdo to řek´, ale jako příčina toho nočního virválu, že má starosta někde nějaký nezaplacený dluh, by to mohlo být. To potvrzoval i kostelník, a ten že se vyzná. Netrvalo dlouho a starosta klepe u krejčího na dveře. „Vzpomněl jsem si, mistře Jehlo, že vám dlužím ještě nějaké peníze,“ zahuhlal nezvykle uctivě. A už to krejčímu sázel na žehlící prkno. „A tady máte ještě zálohu na ty další věci, co budete šít,“ dodal.
Za pár dnů jednou takhle v noci si přiletěla také čarodějnice pro svůj přešitý kabát. Moc se jí líbil. A štědře krejčímu zaplatila. Když odlétala, povídá: „Doufám, že jste s odměnou spokojen, mistře Jehlo. A ten neviditelný kabát vám taky dost pomohl. Nebo ne?“ A spiklenecky na krejčíka mrkla.
Když odlétla, krejčí Jehla ještě chvíli zkoprněle stál a koukal se do tmy. Potom povídá: „Ty ženský se ale taky dovědí všechno.“
A od té doby už u starosty nikdy nestrašilo.