Hana Zagorová - Doktorská

O malém dráčkovi

Slunce se už pomalu chýlilo k obzoru, když venkovský doktor jel ve své bryčce přes pole domů. Koník zvolna cupital, doktor držel opratě v ruce jenom tak zlehka a podřimoval. Když projížděli kolem remízku, tam kde se polní cesta zatáčela, ozvalo se z nedalekého křoví nějaké fňukání a táhlé tiché kňučení. Doktor zastavil a zaposlouchal se. Ale jen obilné klasy šustily, jinak nebylo slyšet nic. Koník zafrkal a doktor mlaskl, aby ho popohnal, že pojedou dál, když tu se to fňukání ozvalo znovu.

Doktor slezl z bryčky, uvázal oprať k bodláku a šel se podívat, co to tam v tom křoví tak žalostně kňučí. Rozhrne větve a světe div se! On tam v trní sedí drak. Ale co drak - dračí mládě, takové malé dráče. „A co ty tady?“ podivil se doktor.
„Já se učím lítat,“ řekl malý drak a packou si utřel slzu na čenichu. „To jsem nevěděl, že se draci učí lítat v trní,“ řekl doktor. „Já jsem sem spad´,“ zafňukalo dráče, „a teď nemůžu ven. A taky mě bolí levá přední tlapka a pravé křídlo.“

„Tak se na to podíváme,“ řekl doktor, „ale musím tě vzít s sebou domů.“ Vytáhl malého dráčka z bodláčí, zabalil ho do koňské houně, kterou vždycky přehazoval přes koníka a jeli do vsi. Když se kodrcali přes náves, doktor ještě zašeptal: „A teď se dobře schovej, ať tě nikdo nevidí. Nevím, co by tomu řekli lidi, že si vezu do chalupy draka.“ Dráče se zavrtalo do houně ještě víc, jenom jeho malá ouška mu vykukovala.
Doktor doma dráčka ošetřil, zavázal mu pochroumané křídlo a přední packu mu zavěsil do takové pásky na krk. A dal mu cucavý bonbón, aby ho to tolik nebolelo. A tak tam spolu v chalupě začali hospodařit. Každé ráno zapřáhl doktor koníka a jel kurýrovat. Malý drak zatím ležel doma v posteli, bral pilně medicínu a čekal, až se pan doktor z toho uzdravování vrátí.

Jednou přijel doktor takhle navečer domů a dráče si stěžuje: „Nějak se mi zmenšuje postel. Už se sem sotva vejdu.“ Doktor kouká, postel je pořád stejná. Ale drak povyrostl. „To je ale nadělení,“ škrábe se doktor za uchem. „Na to jsme nějak pozapomněli. Vždyť ty jsi čím dál větší.“ Nějakou dobu to ještě šlo, ale když jednou v noci spadl drak z postele, jak mu byla malá a zlomil si nohu, usoudil doktor, že takhle to dál nejde a přestěhoval ho do stáje ke koníkovi. Drak se ještě nějakou dobu zvětšoval, a když byl o něco málo větší než kůň, přestal najednou růst. Doktor ho ještě několik dnů potom vždycky večer přeměřil, ale bylo to tak: drak už nerostl. „To je ještě štěstí, že to je nějaká malá dračí sorta,“ liboval si doktor. „Kdyby to byl jeden z těch velkých, mohlo by se stát, že by měl jednoho dne moji chalupu na zádech jako šnek ulitu.

Drak se mezitím už vykurýroval. A teď každý večer ve stáji rozpínal křídla a přitom vrčel a dělal jakože lítá. Doktor se na to jednou koukal a potom povídá: „Nedá se nic dělat. Ty se musíš naučit lítat doopravdy.“ „Ale jak?“ vzdychl drak, „už jsem to jednou zkoušel a víš, jak to dopadlo.“ „To jsi byl ale ještě menší,“ řekl doktor. „nic se neboj, já tě to naučím.“ „Ty umíš lítat?“ vykulil drak oči. „Lítat neumím,“ řekl doktor. „I když bych to někdy při mém doktorském řemesle potřeboval. Ale když jsem tě vykurýroval, naučím tě i lítat.“

Hned, jak se setmělo, šli za chaloupku na louku. Pěkně za tmy a tajně, aby je nikdo neviděl. Doktor začal pobíhat po louce, mával rukama a předváděl drakovi, co má dělat. Ten mu běžel v patách a hned to všechno napodoboval. A skutečně, vyšlo to hned napoprvé. Drak párkrát mávnul křídly a vznesl se. Sice trochu nejistě, ale letěl. Oblétl louku a pak sebou žuchnul do kupky sena. „Naponejprv´ to bylo dobré,“ pochválil ho doktor a ten večer dostal drak po večeři ještě navíc kostku cukru za odměnu. Drak slupl cukr a chtěl jít ihned létat ještě jednou, ale doktor řekl, že to pro dnešek stačilo a šli spát.

Ale doktor ještě ani nepřimhouřil oko a přišli pro něj, že má jít do vedlejší vsi někoho kurýrovat. A prý to velice spěchá. „Běžte napřed, já už vás doženu,“ řekl doktor. Šel do stáje, ale koníka nezapřáhl. Zatáhl spícího draka za ucho: „Teď potřebuji zase já tvoji pomoc,“ povídá. „Přeci ještě jednou dneska poletíme, ale tentokrát oba dva. Doneseš mě do sousední vesnice.“ Drak se zaradoval, protože věděl, že zase dostane cukr, a to on hrozně rád. Doktor se mu usadil na hřbetě mezi křídly a letěli. A tu noc bylo to kurýrování obzvlášť rychle vyřízeno.

Drak v doktorské chalupě už zůstal. Jen lidé z okolních vesnic začali časem říkat: „Ten náš doktor, ten lítá po těch chalupách jako drak.“ A vůbec netušili, že mají vlastně pravdu.